Magistr tyhle neplánované audience nenáviděl, a rozhodně nebyl sám. Jednat se sultánem bylo jako tahat karty a doufat, že zrovna na vás dnes nezbyde černý Petr. Ta chmurná šance tu visela nad hlavou úplně každému, nikdy jí nebylo možné zcela uniknout. Dalo se jen kličkovat, moc nevystrkovat hlavu a obezřetně volit slova, a přesně to také hvězdář dělal. Dobře věděl, že všichni leží před sultánem jako ančovičky vyskládané na talíři, odevzdaně čekající, na kterou z nich dostane chuť. A dnes pravděpodobnost rozhodně nebyla na pokladníkově straně.
„Pane Dahe! Magistře, pojďte dál!" vyzval je zvučný hlas. Hvězdář pokorně sklonil hlavu a pomalu vešel do sálu, který se topil ve tmě těžké vůní kadidla a nejrůznějších lahůdek. Koutkem oka na stole zahlédl čerstvé ústřice, čtveřici nadívaných křepelek s karamelovou omáčkou a malou čokoládovou fontánu, vedle níž stál model paláce složený ze zralého ovoce. Nechyběly ani drobné proužky žlutého melounu v místech, kde na skutečné fasádě visí vlajky.
Hvězdář si rukama sevřel vlastní kručící žaludek.
„Už jsem si myslel, že se vás nedočkám, pánové," prohlásil sultán ze svého rozložitého křesla. Tlusté prsty, ještě mastné od křepelek, si otřel do připraveného ubrousku, než se natáhl po jedné z hroznových věžiček.
„Představte si, co se mi dnes stalo! Taková legrační příhoda. Kapitán policie mi oznámil, že mu muži hrozí odchodem, protože už druhý měsíc nedostali zaplaceno. Jak to, ptám se? Pane Dahe?" Pokladník se pokusil naprázdno polknout, ale nedokázal to. Útěk, překřikovaly se jeho myšlenky jako hejno racků, vydrž, a už zítra budeš moct volně dýchat!
„Je, je to pravda, vaše Veličenstvo," vykoktal, „stav pokladny není zrovna…"
„Dejte to sem," zamumlal sultán s plnými ústy a natáhl k němu ruku, obalenou tradičně v množství drahých prstenů, a teď i v lepkavé vrstvě hroznové šťávy.
Pokladník zhluboka vydechl v marné snaze se uklidnit a podal mu pečlivě složený list papíru.
„Rozsviťte!" rozkázal vladař.
Světloplachý hvězdář si dlaní zastínil oči. Zatímco v přítmí vypadal hodovní sál jako pohodlná, honosně zařízená místnost, teď, když se světlo lamp odrazilo od všeho toho zlata, drahokamů a dokonale leštěných ploch, to jen a pouze bodalo do očí. Na bílém ubruse vystoupilo nejen zlaté vyšívání, ale i spousta mastných otisků, sloužícím čekajícím u stěn se propadly tváře a sultánovi zírajícímu na papír se na rudém nose vykreslila každá jednotlivá žilka.
Nikdo se neodvážil ani nadechnout, jen pokladník podvědomě o krok ucouvl.
„To má být vtip?" ozval se sultán ani ne o vteřinu později. Magistr raději zavřel oči.
„Ne, můj pane, já…"
„To má být vtip?!" zaburácel, až se v mahagonem vykládaných příbornících roztřásly broušené sklenice. „Kde je moje zlato? Co jsi s ním provedl, ty bankrotáři, ty zloději, ty… chyťte ho někdo! Chyťte ho, než se doopravdy rozčílím!"
„Vaše Veličenstvo, jen mi dovolte… prosím, slitování, mám rodinu! Veličenstvo!"
Magistr držel víčka pevně zavřená, dokud pokladníkův křik nepřestal rezonovat prázdnou chodbou. Až zabouchnutí dveří ho však umlčelo napořád.
Dnešní černý Petr už tedy padl, pomyslel si s mírnou úlevou.
